Mlha 2. - V mlze emocí se vlivem okolností mohla ocitnout i sama Rút. Ta se však rozhoduje nebýt obětí a její charakter je obdivuhodný. Díky jejímu odhodlání vidíme, že život není jen souhra různých náhod, ale Bůh využívá přirozené okolnosti nadpřirozeným způsobem. Dává skrze Růt Izraeli nového krále a ona se stává součástí toho největšího příběhu. Je to příběh, který dává smysl pozpátku.

Mlha 1. - V životě se můžeme cítit zahlceně vlivem různých okolností a naše hlava se ocitne v mlze. Ve starozákonní knize Rút čteme příběh Noemi, která se navzdory husté mlze způsobené hořkostí a zatrpklostí vydá na cestu zpátky na místo, kde je Bůh králem. Takovou cestu ale může zvládnout jen díky někomu, kdo bude jejíma očima víry, vezme ji za ruku a bude pro ni mostem přes rozbouřené vody. Právě takové lidi potřebujeme i my, když máme hlavu v mlze a nevidíme na krok.

Lepší pochyby 3. - Komunita víry bude ve svém středu mít lidi ve všech čtyřech fázích víry: v jednoduchosti, komplexitě, zamotanosti, i v harmonii. Naším úkolem je vytvořit prostředí, kde lidé mohou svou víru žít v souladu s fází, kde se nacházejí. Abychom toho mohli docílit, potřebujeme mít nějaký sjednocující cíl pro všechny fáze. Pomůže nám začít s koncem v mysli. Začínat s myšlenou na konec znamená mít jasnou představu cíle. Znamená to vědět, kam směřujeme. To nám umožní lépe pochopit, kde se v současnosti nacházíme, a nasměrovat své kroky správným směrem. Co by mohl být tedy pro nás ten konec, který bychom měli mít na mysli? “V Kristu Ježíši přece záleží na víře, která se projevuje láskou.” To je cíl víry. Platí pro všechny fáze. Komunita, která prosazuje víru projevující se láskou, ve svém středu vítá lidi na jakémkoliv bodě své cesty. Pochybnosti jsou důležité, dekonstrukce je nutná, rekonstrukce je naplňující. Na druhé straně zkušenosti, v druhé naivitě, začínáme znovu mít jistotu, už ale bez potřeby vnímat nesouhlas jako válku. Když se nakonec postavíme před Boha, otázka nebude znít: Pochyboval jsi? Bude znít: Miloval jsi? Víra není absence pochyb. Víra je přítomnost lásky.

Lepší pochyby 2. - Teologie je naše snaha pochopit a popsat svou zkušenost. Není ovšem jádrem a centrem víry. Ta nestojí na racionálním argumentu, byť zodpovězení různých racionálních otázek vyžaduje smysluplné odpovědi. Chci tím říct, že má víra dává smysl, a na mnoho otázek mám smysluplné odpovědi, ale zároveň nestojí na mezerách, které nedokážu zodpovědět. Stojí na zjevení, kým Ježíš je. A kým je pro mě. Je to otázka srdce. Apoštol Pavel napsal: “Kéž Kristus přebývá skrze víru ve vašich srdcích!” Víra je jednání založené na tom, co je zjeveno srdci. Centrem víry je Kristus, ale to nesnižuje potřebu mít vybudovaný myšlenkový proces, jak myslím a jak mluvím o Bohu. Je to jakýsi teologický dům, který si stavíme z různých zdrojů, knih, církví, kázání. Možná ale postupně zjistíme, že tento teologický dům chátrá, začínáme se za něho stydět, nezveme do něj už návštěvy. Potřebujeme rekonstrukci. Některé pokoje jsou v pořádku, jiné potřebují refresh – vymalovat a nový nábytek, další se ale musí zbourat na dřeň a znovu postavit. Některé věci totiž opravdu musí být zničeny. Některé části naší teologie potřebují důkladnou dekonstrukci.

Lepší pochyby 1. - Pochybování je prvním krokem k naší dekonstrukci, a ve světě náboženství má poměrně špatnou pověst. Přitom dost zbytečně, Bible je totiž plná příběhů lidí s pochybnostmi. Platí totiž, že každý pochybuje. Bez ohledu na svou víru nebo její nedostatek, je téměř nemožné dosáhnout jistoty. V životě existuje jen velmi málo opravdových jistot. Někteří se pochybovat bojí. Pochyby jsou ovšem nejen přirozené, jsou dokonce zdravé, pokud nás vedou k reflexi a hledání pravdy. Některé konstrukce totiž musejí být opravdu dekonstruovány, a jiné oblasti našeho života musí být rekonstruovány. Slovy teologa Petea Ennse: Pochyby nejsou nepřítelem víry; destruktivní silou, která nás od Boha odtrhne; temným mrakem zastiňující jasné teplé slunce víry. Pochybnosti jsou nepřítelem víry jen tehdy, když ztotožníme víru s jistotou a černobílým viděním.

Co tento svět opravdu potřebuje 9. - Podle slovníku je zdrženlivost dobrovolné nebo vynucené omezení či úplné vyvarování se určitých činností, látek nebo požitků, především těch, které mohou vést k závislosti nebo morálnímu či zdravotnímu poškození. Je to situace, kdy vím, že něco chci, protože mi to dělá dobře, ale rozhodnu se to omezit. Problémem je, že mít poznání, co je dobré a špatné nestačí. Bylo by fajn, kdybychom se rozhodovali jen podle toho, co je dobré, užitečné a zdravé – ve skutečnosti jsou naše touhy a chutě mnohem silnějším pudem. Možná proto apoštol Petr zdůrazňuje, že k poznání je potřeba přidat zdrženlivost, protože je lékem na nebezpečí arogance vědění, a ke zdrženlivosti pro změnu musíme přidat vytrvalost, která je potřeba kvůli vyčerpání ze zdrženlivosti.

Co tento svět opravdu potřebuje 8. - Mírnost neznamená uťáplost, mírnost znamená být si vědom své síly, přesto záměrně jednat jemně a vlídně. Mírnost a vlídnost Kristova je měřítkem, podle kterého mají jednat všichni, kdo jsou součástí komunity víry.

Co tento svět opravdu potřebuje 7. - Ovoce Ducha je jako sad, kde ovoce dozraje a pukne ve správný čas. Krásně je to vidět u věrnosti, což je schopnost přilnout k někomu nebo něčemu, a dozrát. Jenže, žijeme ve světě, kde je až příliš snadné nechat se vychýlit, a stát se tak ne-věrným. Zůstat věrným znamená z velké části rozpoznat síly a živly, které nás mají tendenci vychýlit z pevného středu.

Co tento svět opravdu potřebuje 6. - Možná jste si všimli, že Bůh Kainovi řekl, že má možnost nebo schopnost ovládat zlo, které po něm dychtí. Má nad ním panovat. Kain nebyl ztracený člověk. V jeho srdci se dobro a zlo perou. Kdyby četl Alexandra Solženicyna, věděl by, že hranice, která odděluje dobro a zlo, prochází srdcem každého člověka. Zlo není mimo naši kontrolu. Příběh o Ábelově vraždě ilustruje moc zla, která nabývá na síle, když je necháme běžet na volnoběh. Jako auto řítící se z kopce na volnoběh nabírá rychlost bez omezení, tak také zlo tam, kde jsme se vzdali kontroly, napáchá nedozírné následky. Zlo plodí ještě větší zlo, a to plodí strach z ještě většího zla. Zlo ale není jedinou alternativou. Naštěstí. Možná proto apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby se zaměřili na to, co je dobré ve své mysli, a následně ve svých skutcích. Povzbuzje je, aby měli odpor ke zlu, a tíhnuli k dobru. Je to naše volba. Odbrzděné auto našeho života inklinuje ke zlu, které, podobně jako u Kaina, čeká dychtivě v naších dveřích. Naším myšlením na dobré věci, přemítáním o dobru, a konáním skutků dobra vytváříme jinou kulturu – jsou to tyto malé kousky dobra poskládané dohromady, které mění svět.

Co tento svět opravdu potřebuje 5. - Ovoce není výsledkem snahy, ale spojení. Nemůžeme ho vyrobit, v důsledku napojení na kmen však roste a zraje. Laskavost není jen přesládlá vlastnost. Neznamená ani to, že je někdo milý nebo vlídný. Není to způsob mluvení, ale jednání. Laskavost znamená, že někomu půjčím svou sílu, namísto připomínání jeho slabosti. Je to reakce lásky na slabost. Na dvou příkladech si ukážeme, jak na něčí slabost reagoval Ježíš. Jeho laskavost je radikální a proměňuje životy.

Co tento svět opravdu potřebuje 4. - Když v nitru člověka roste trpělivost jako ovoce Ducha, dokáže oddalovat hněv a zároveň vlastně tak trochu trpí. Učí se nedávat průchod svým emocím hned. Učí se být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Na příkladu Mojžíše se můžeme učit, co znamená mít trpělivost ve vztazích s druhými lidmi a vidět, že dobrým řešením, je chodit se svou frustrací za Bohem. Nejen, že Bůh Mojžíšovi pomáhal řešit konkrétní situace, ale také si ho oblíbil.